Follow Me

Close

[Praha]

V záchvatu nějakého šílenství navrhuji, že se v rámci rodinné dovolené vyškrábeme na Sněžku. Nápad je kvitován souhlasem. Dovolená teprve začíná a venku, po několika týdnech tropického sucha, začíná pořádně lejt. O několik hodin později začínám doufat, že tato myšlenka zůstala jen v mé hlavě. Následující den ráno, jsem otázkou „Tak kdy pojedeme na tu Sněžku?“, ujištěna  o opaku. Nepřesvědčivě se kroutím odpovědí „Až bude hezky, přece, neeee?“. Doufám, že to zoufalství v mém hlase není až tak očividné.

[Pec pod Sněžkou]

První co mě zaráží a zároveň vyvádí z míry je množství turistů. Hlavně dětí. Vypadá to, že sobotu se půlka národa českého a jak se později ukazuje i polského, rozhodla trávit dobýváním naší jediné skoro šestitisícovky. 1) Po zdolání prvních asi 300 m nás 4/5 davu opouštějí a zahýbají doleva, směr lanovka. Hmm… to není vůbec špatný nápad, bleskne mi hlavou. Za dalších 50 m začínám svého rozhodnutí nevyužít lanovky hořce litovat a to ještě nejsme ani na značené turistické cestě. Na skučení je pozdě. Na úprk moc brzy. Není zbytí, musím to aspoň zkusit. Nasazuji odzbrojující úsměv. O půl kilometru později se úsměv mění v jakýsi škleb a za další kilometr v předsmrtnou křeč. Protože jsou na mě ostatní členové skupiny hodní, jdeme tou „lepší cestou“ přes Obří důl. Když přicházíme na místo, ze kterého je vidět co nás čeká dál, jdou na mě mrákoty, naštěstí mě dav lidí za mnou podrží a já spořádaně ťapám dál. U kapličky z roku 1873 kočí asfaltová silnice a začíná pravé turistické peklo… vynucuji si přestávku, cpu do sebe několik rajčátek, které jsme si chytře vyprosili na cestu, vyzunknu polovinu své vody a přemýšlím, jak simulovat otevřenou zlomeninu holení kosti abych nemusela dál. Zřejmě v důsledku usilovného přemýšlení jak se z pochodu vymanit zapomínám dýchat. Začínají mě předbíhat i pětileté děti a jejich rodiče mi věnují soucitné pohledy zatímco jim běží hlavou „Chudinka jedna, jejím posledním přáním před smrtí bylo vystoupit na Sněžku…“ V jednu chvíli ztrácím morál a chci jít domů, motá se mi hlava (ach ty vysokohorské výstupy) a je mi zle, jasné znamení, že jsem přecenila své síly. Právě v tomto okamžiku do mě M. nacpe čokoládovou sušenku, kterou jsem měla dostat za odměnu při dobytí vrcholu. Udělá se mi lépe a lehká intoxikace cukrem u mě způsobí nepochopitelné nadšení jít dál. Zatím co nás zbytek výpravy v čele s trpasličím jezevčíkem opouští, M. se ode mne nechce hnout ani na krok. Mám provinilý pocit, že ho zdržuju… postupem času pocit sílí, ale nedá se svítit.

[Obří sedlo]

Po tom, co úspěšně mineme pozůstatek štoly a vodopád Rudného potoka, kde trošku zaváhám a na vteřinu připouštím, že to zas tak špatný nápad nebyl, jsme se doškrábali do Obřího sedla. Jestli cesta sem byla peklo, tak nevím co je tohle. K mému údivu zjišťuji, že Sněžka leží na hranicích, což v praxi znamená, že není celá naše, ale kus jí leží v Polsku… Že je zeměpis moje slabá stránka, na to už si všichni zvykli, takže se nad mojí neznalostí ani nepozastavují. Při pohledu na vrchol a posledních pár stovek metrů po strmé pěšině, mě jímá hrůza a tak se dožaduji svačiny. Vědoma si poučení plynoucích z pohádek, si část svačiny schovávám zpátky do batůžku… král myslí i na zítřek… Hrdě dopnu větrovku až ke krku a vydávám se po černé vzhůru. Jestli jsem se cestou sem zastavovala co 100 metrů… teď to zvládám po 10 m, M. vypadá, že mě brzy praští…

[Vrchol Sněžky]

Hmm… tak jsme tady. Povinné foto. Milion a milion turistů… no dobře, tak jen jeden milion. Po pěti minutách, které si člověk ani neužije, neb u turistického rozcestníku se čeká fronta, jdeme zase dolů. Zpáteční cestu volíme přes Růžohorky. Míjíme konečnou lanovky a doslova hopsáme po obřích kamenech vstříc údolí. Zachvíli mi dojde co ostatní mysleli tou „lepší cestou“ a v duchu děkuji Bohu, že jejich mysl tak usměrnil. O to více mě překvapuje matka s kočárkem a množství lidí v žabkách a lehkých (nikoli turistických) sandálech. Aby M. udržel moje opadající nadšení, slibuje mi na chatě na Růžohorkách česnečku… samozřejmě ji tam nemají (drazí hostinští, lidi chtějí česnečku a kašlou vám na kyselo… to pro příště) tak si dáváme pivo a pak honem, honem na základnu. Tam pak prosím zbytek dne…

1) V letech 1563–1566 se pokusil změřit nadmořskou výšku hory slezský učenec Kryštof Schilling. Naměřil neuvěřitelných 5880 m (o 1000 metrů více než má Mont Blanc). V roce 1569 pan Jiřík z Řásně naměřil 2035 m. Zdroj