[Praha]
Den před odjezdem se snažím zabalit. Věci skládám do tašky dost flegmaticky. Jako by mi vůbec nedocházelo, že zítra odjíždím. Další den cestou na nádraží kupuji za poslední stravenku kebab. Zbylou pětikorunu nechávám chlapci za pultem jako dýško. Při pohledu do peněženky mi bleskne hlavou, že je to zase katastrofa, ale ne taková jako posledně. Kebab se bude hodit. Doplazím se na autobusové nádraží Florenc. Check. Najít sedadlo a sluchátka do uší. Práce, kterou jsem si zabalila s sebou, blaženě padá k zemi po prvním zadrncání kol…
[A13 – intermezzo]
Stojíme na odpočívadle a děláme povinnou pauzu pro řidiče. Kebab. A závistivé pohledy spolucestujících, kteří stojí frontu na záchod. Držím se s kamennou tváří… Fajn, hlavně ať mi ta omáčka neskončí na tričku. Zbožné to přání.
[Berlin]
Vítá mě letní smrad na ZOB. Pravda, na podzim to bylo cítit víc. Program je jasný. Dostat se na Alexanderplatz, kde si mě mate vyzvedne. Podchod směr S-Bahn. Po zdolání schodů si uvědomím, že jdu blbě, sakra. Studuju orientační plán berlínské dopravy. V hlavě mi zní jediná otázka. Jakej psychopat tohle dělal? Nedává to vůbec smysl. Google maps odmítám vytahovat. Beztak nemám data. Po několika krocích s výrazem „Ich bin ein Berliner“, kterým se snažím přesvědčit okolí a hlavně sama sebe, že jdu správně, se zjeví die U-Bahn Station. Jízdenky se tu prodávají v automatech. V nabídce jich je asi milion. Vedle stojí paní s logem BVG na svetru. Sice mi něco povídá, ale úplně zbytečně. Nerozumím jí. Aspoň je milá. Vysoukám ze sebe Alexanderplatz. Mávne někam rukou. Ptám se „ABC?“ „No, No! AB!“ a věnuje mi okouzlující úsměv.
[Alexanderplatz]
Great job! I s přestupem.
Pivo.
Pod věží.
A free wifi…
O pivo později a o kus dál, mně neznámo kde. Zmrzlinový pohár. Foursquare hlásí, že je to romantické posezení u vody. Kolem nás v tichosti prosplývá mrtvá krysa a mizí v dáli.
[Berlin]
Nepoučeni z minula, jsme opět u památníku Berlínské zdi (tam, kde jsme měli být minule). Při pohledu z věže Berlin Wall Documentation Center, na mě doléhá tíseň. Zachovalý, zakonzervovaný kus zdi je jak rána pěstí. Uvnitř budovy, kde jsou zaznamenány příběhy lidí, to není lepší. Svoboda. A ne Cyril, to je to, oč tu běží. Poprvé děkuji něčemu tam nahoře, že mi jazyky nejdou a anglicky umím jen mizerně a německy vůbec. Někdy nerozumět je lepší než rozumět. Potřebuju vzpruhu, takže další cíl je jasný, kafe a když kafe v Berlíně tak jedině v The Barn. Provozovny jsou tu dvě, volíme tu bližší, malinkatou kavárničku o třech stolcích s nápisem „No laptops on the white tables please“ na stěně. Je to tu strašně malinkatý, útulný a chybí tu snad jen kočka, kterou by člověk drbal za ušima. Presso zde je černá dokonalost. Temnější než moje mysl.
[Reichstag]
Jestli se něco povedlo, tak návštěva Reichstagu. Miluju to tady! A u toho bych mohla skončit. Posledně jsme ho nestihli, za to teď to klaplo na jedničku. Chci tu bydlet, minimálně, i když tu protahuje. Po vstupní kontrole, kde naštěstí nepůsobí podezřele ****ova devátá návštěva, ale jen moje lahvička s terminální vodou, jsme vpuštěni za bezpečnostní rámy. S doprovodem of course. Všichni poslušně jak káčátka následujeme uniformovaného pána, který nás bezpečně dovede k výtahu. Přibližně celých 100 metrů. Všchno je bezvadně organizované, pásky se mění, proudy turistů míjejí a nikdo nevypadá, že by to tu chtěl vyhodit do povětří. Po příjezdu na střechu fasujeme naslouchadlo a přestože rozumím srozumitelné angličtině každé desáté slovo zářím štěstím a pomalu vzlínám po rampě vzhůru. Vychytávka s automatickým spouštěním audiosekvencí mé nadšení jenom prohlubuje, to že je to v jazyce, který neovládám je, v tuto chvíli naprosto zanedbatelný fakt. Výhled je uchvacující a to až tak, že mi dojde baterka ve foťáku. Telefon na tom není o moc lépe. V duchu si nadávám, ale nedá se nic dělat, prostě někdo tam nahoře chtěl abych si tu krásu taky užila a ne jenom fotila, nicméně fotku z lavičky umístěné ve vrcholu kopule, na které vypadám jak rozteklé žužu bez krku, mám. Pořádek musí být. Zatímco neustále melu o tom jak je to boží a skvělý a úžasný a jak to tu zbožňuju a jak se to povedlo (a doufám, že jsem nezapomněla poděkovat) scházíme dolů. Na střeše je kavárna, kam se snažíme nacpat na kafe. Ale za a) nemáme rezervaci a za b) nevypadáme na to, ze bychom zapadli do interiéru s připravenou sadou příborů o 3 vidličkách. Poslušně tedy odevzdáváme sluchadla, anarchizujeme frontu na výtah a následně se vracíme do víru velkoměsta.
[Berlin]
Po opuštění kontrolované zóny, dobíháme autobus směr stanice ZOO. Po malé procházce kolem rozbořeného kostela, dobíhajících závodníků, pokusu navečeřet se v jediné číně široko daleko a povinného pózování se slony u vstupu do ZOO, nastupujeme do autobusu zpátky. Na Alexanderplatzu si dáváme kariwurst, přičemž se shodneme, že už to v životě neuděláme. Den zakončujeme v hospodě s pivkem v ruce, pod bedlivým dohledem Terminátora. Mám dojem, že ve stejné hospodě, jsme byli posledně, ale těžko říct… takhle z hlavy.
Druhý den, odesíláme slíbený pohled. S medvědem. Stíháme ještě oběd v mexické restauraci, kde jsme v půl dvanácté prvními hosty. A pak už jen ZOB, tasse kaffee a nedočkavost otestovat cestovní polštářek z Primarku za 5 éček…
[Co se do postu nevešlo…]
Povalování v parku, hroší pláštěnka, selfie se svatým Jiřím a správnej datum návštěvy 24. – 26. 7. 2015.