Ráno se probouzíme ještě za tmy, ale v přiděleném pokoji jako poslední. Balíme věci a jdeme na kávu. Vyzvedáváme si obědový balíček, chvíli přemýšlíme o tom, proč paní z recepce říkala, že nám nechá ráno bokem pečivo, a když nic kloudného nevymyslíme, vyrážíme na cestu. Já o trošku dřív, abych měla náskok. Funím do kopce, k snídani máme výšlap na nejvyšší místo trailu. Po pár desítkách metrů mě předbíhá kanadský pár a nedlouho na to i V. Pomalu vzlínám, hezky krůček po krůčku, plíce vzdorují. Do mapy se snažím nekoukat, že to dneska bude náročný, vím i bez ní. Na co se naopak snažím koukat, je jezero Illa, které se pod mnou rozprostírá. V. poctivě čeká, tak aby mě měl na dohled. Stačí u toho vypálit minimálně dvě cigára. Je to jako taková ohraná groteska. Já dosupím k místu, kde čeká on; tváří se pobaveně.