Ráno se probouzíme ještě za tmy, ale v přiděleném pokoji jako poslední. Balíme věci a jdeme na kávu. Vyzvedáváme si obědový balíček, chvíli přemýšlíme o tom, proč paní z recepce říkala, že nám nechá ráno bokem pečivo, a když nic kloudného nevymyslíme, vyrážíme na cestu. Já o trošku dřív, abych měla náskok. Funím do kopce, k snídani máme výšlap na nejvyšší místo trailu. Po pár desítkách metrů mě předbíhá kanadský pár a nedlouho na to i V. Pomalu vzlínám, hezky krůček po krůčku, plíce vzdorují. Do mapy se snažím nekoukat, že to dneska bude náročný, vím i bez ní. Na co se naopak snažím koukat, je jezero Illa, které se pod mnou rozprostírá. V. poctivě čeká, tak aby mě měl na dohled. Stačí u toho vypálit minimálně dvě cigára. Je to jako taková ohraná groteska. Já dosupím k místu, kde čeká on; tváří se pobaveně. Nahodí batoh na záda a vyráží dál. Já si dávám chvíli pauzu, čekaje na své plíce. On mi mezitím mizí z dohledu. Za dvě hodiny konečně dojdu do sedla Collada de Pessons v nadmořské výšce 2840 m. V. tu při čekání trošku vymrzl. Dost tu fouká. Výhled do krajiny je ohromující, pod námi je vidět několik jezer a taky pěkně balvanitej traverz dolů do údolí
Pořizuju pár fotek a pokračuju dále. V tomhle úseku mám fakt strach a zachvíli se ukazuje, že oprávněně. Podkluzuje mi noha a já letím o dva metry níž. Dosedám na prdel a na hůlku, která se nějakým zázrakem nezlomila. Od této chvíle pečlivě vážím každý krok a jestli jsem doteď byla pomalá, jsem ještě pomalejší. Nedá se nic dělat. Cesta je náročná, místy přeskakuju z balvanu na balvan. Když se konečně dostanu dolů do údolí, je akorát čas na oběd. Vstřebávám ještě svůj zážitek ze sestupu, trošku se klepu. Pauza přijde vhod. Schovaní za jedním větším šutrem, vytahujeme obědové balíčky a zkoukáme jejich obsah. Toastový chléb, šunka, sýr, vajíčko na tvrdo, kuskus se zeleninou a trail mix oříšků. Poobědváme a jdeme dál. U jezera, kam trail vede, je restaurace, a to znamená jediné. Pivo. V. mi zase utíká, ale jsme domluvení, že se potkáme tam. Na několika úsecích bych byla ráda, kdyby tu byl se mnou, ale evidentně je tenhle úsek oblíbený i mezi day hikery, takže se uklidňuju myšlenkou, že kdybych si tady rozbila hlavu o balvan, někdo by mě našel a nesežrala by mě místní zvěř. Do restaurace docházím nějak kolem jedné. V. mi koupil Aquarius a sobě pivo. Je jasné, že celou trasu tak, jak je nedám. Navrhuju, že zůstanu v jedné vísce, kterou budeme procházet, a vezmu si tam hotel. V. může dojít na chatu, jak bylo v plánu, aspoň on bude mít všechna razítka. Nechce se mu. Po delší diskusi se domlouváme na kompromisu. Cesta na refugi se dá zkrátit alternativou, která je lehčí, a já bych ji měla bez problémů zvládnout. V. si to projde ofiko a potkáme se na chatě.
Vyrážíme tedy dál, kolem neskutečně zapáchajícího něčeho. Několikrát se málem pozvracím. Postupně se nám otevírá výhled na Gradvaliru a její ikonickou sjezdovku ve tvaru písmene X. Také potkáváme volně žijícího sysla. Překvapuje mě, jak je velký. Cesta teď vede po příjemné pěšince protínající louku. Po chvíli mizí úplně. Sledujeme poctivě žlutočervené značení GRP, ale i tak zabloudíme. Nakonec to dolů bereme po sjezdovce a nejsme zdaleka jediní. Jenže i v údolí trošku bloudíme. Do vesnice Les Bordes d’Envalira přicházíme přibližně ve tři. V místních potravinách si kupujeme nějaké studené pití, V. cigára a já hledám, jak mi pojede autobus, abych se přiblížila do 3 km vzdálené vesnice Soldeu. V. chvíli zvažuje možnosti a nakonec prohlásí, že pojede se mnou. Máme štěstí, autobus jede do 10 minut a zastávka je přímo před potravinami.
Vystupujeme asi za dvě zastávky dále, ve vesnici Soldeu. Od zastávky nás čeká rovný 3 km dlouhý úsek po silnici, která končí u mostu Pont de la Baladosa. V. nasazuje svoje obvyklé tempo a nechává mě za zády. Já si jdu zase tím svým. Obloha je azurově modrá a sluníčko pálí do zad. Rozpálená silnice mému plahočení přidává další rozměr. Nemůžu se dočkat, až ze silnice přejdu na turistickou pěšinu a přibude i nějaký ten stín. Po necelé hodince se dočkám. Zpočátku je cesta příjemná, sklon není nijak divoký a cesta široká. Akorát tu není moc signál, takže vůbec netuším, kde se V. nachází, a ani on o mně nemá potuchy. Nedá se svítit; cíl je dojít na chatu, stůj co stůj. Terén přitvrzuje, cesta se mění ve vyšlapanou pěšinu, přibývá šutrovitých úseků a občas si člověk připadá, že se šplhá do schodů. Po celou dobu mi dělá společnost říčko-potok Riu de Juclar, který se občas promění v malý vodopád. Výhledy jsou tedy na jedničku, to nemohu říct. S přibývajícím časem a klesajícím sluncem začínají narůstat mé obavy. Na chatu mi zbývá ještě kus a všichni, koho jsem potkala, tvrdí, že to není zrovna izy. O tři hodiny později od výstupu z autobusu mám za sebou pouhých 6 kilometrů. Do cíle mi zbývají přibližně další dva. Přecházím most u velkého vodopádu, udělám pár kroků a přede mnou se zjeví V. Na chatě si vydechnul a vrátil se pro mě cca 200 výškových metrů. Prý tak trochu doufal, že se nebude muset vracet až k tomu mostu… Bere mi batoh, nechává mě jen s vodou, čelovkou a telefonem. Upozorňuje mě na některé úseky a řetězů co vedou k chatě; se prý vůbec nemám bát.
Následuje zajetá klasika. Ani ne za minutu už nevidím ani ta jeho záda. Bez batohu se mi jde přece jen lépe, ale i tak mi poslední dva kilometry zaberou další hodinu chůze. Zdolávám několik těžších úseků a o to víc si užívám ty rovnější. Chata se vyloupne na dohled, až když už je člověk skoro u ní. A také u jezera Juclar, po kterém je pojmenovaná. Odhazuju batoh na verandu, na recepci kupuju plechovku piva. Tu začínám po návratu k batohu okamžitě konzumovat. Hledám mezi přítomnými V., ale nikde ho nevidím. Posílám tedy foto do společného chatu s kamarády. Asi za 5 minut je V. u mě, hartusíc, že jsem na něj s pivem nepočkala. Prý mě vyhlížel, ale evidentně jsem mu proklouzla. Jdeme se ubytovat. Večeře bude co nevidět. Chata působí o dost punkověji než nově postavená l’Illa. Jedná se o tradiční kamennou stavbu se sedlovou střechou. Centrální prostor hned navazuje na kuchyni, která je i recepcí. K zapůjčení jsou tu crocsy na přezutí, sprcha není nijak omezená (nicméně na mě teplá nezbyla), ubytování je v pokojích po 8. Záchod, který je uvnitř chaty, se smí používat pouze v noci, jinak se chodí ven, kde jsou toalety separé. Nesplachují se… Je tu nějaký zvláštní ekologický systém, takže šlapete tak dlouho, dokud se pás dostatečně neposune. Chata je výjimečná ještě tím, že ji tu stráží i australský ovčák. Je to miláček, který vám přinese jako aport kámen a pohledem vás vyzývá k tomu, abyste mu jej hodili.
V půl osmé se podává večeře. Všichni jsme usazení u stolů, dostáváme polévku, nějaké stew s žampiony, mrkví a rýží a jako dezert půlka kompotované broskve. U stolu sedíme s jedním klučinou z Čech, který jde od chaty k chatě se svým francouzským šéfem a kolegou. Chvíli povídáme. Sedí tu s námi i kanadský pár. Jsem hodně unavená, takže jen co dojím, odebírám se ke spánku. Dneska to byl dlouhý den a je jasné, že zítra se po ofiko trase také nevydám.
Praktické informace
Refugi de Juclar
- oficiální stránky ubytování – https://www.refugidejuclar.com/
Ubytování je dostupné od 1. června do 31. října a v zimní sezóně pak od začátku února do konce dubna. Mimo tyto termíny je možné využít bezplatnou veřejnou část (kapacita 6 osob), mimo uvedené období není chata obsluhována.
- cena ubytování za jednu noc je 22 € (ceny vztaženy k roku 2025)
- stravování (volitelné) – snídaně 14,5 €, večeře 25 €, dále je možné zakoupit balíček s obědem (piknik) za 15,5 € – zájem o stravu a dietní omezení je třeba hlásit předem (ideálně spolu s rezervací)
- na chatě NENÍ k dispozici wi-fi připojení prostřednictvím satelitního připojení
- za poplatek 2 € je možno využít sprchu s teplou vodou (limit 2 min)
Souhrn trasy – oficiální trasa
| Délka | Stoupání | Klesání | Čas – mapy.com |
| 19,5 km | 1350 m | 1527 m | 8:36 h |
Trasa vyznačená v mapách – https://mapy.com/s/fofugeduha
Souhrn trasy – alternativní trasa
| Délka | Stoupání | Klesání | Čas náš / mapy.com |
| 14,48 km | 616 m | 1087 m | 6:56 h / 4:24 h |
Trasa vyznačená v mapách – https://mapy.com/s/pejajuhase
| Délka | Stoupání | Klesání | Čas náš / mapy.com |
| 8,1 km | 577 m | 17 m | 4:07 h / 2:42 h |
Trasa vyznačená v mapách – https://mapy.com/s/hetuvezofu
pozn. údaje o délce a převýšení jsou převzaty z měření aktivity Garmin.
Autobusová doprava
Pro zkrácení trasy využijte linku L4. Nastupní zastávka je č. 182 Bordes d’Envalira, vástupní je č. 164 Vall d’Incles (tj. 3. zastávka od nástupu). Na zastávce i v autobuse je potřeba dát znamení řidiči k zastavení. Cena lístku je 1,90 € a jeho platnost je 60 minut. Autobusy ve všední den vyjíždějí z výchozí stanice každých 30 minut a to od 6:40, poslední pak vyjíždí ve 21:40, o víkendech a státních svátcích je interval stejný. Aktuální informace ospojích lze nalézt na stránkách bus.ad nebo v oficiální mobilní aplikaci Mou-te.